jak jsem odjel do francie
Za sedmero horami, sedmero dolami a po sedmi vnitrostátních německých kontrolách byli nebyli v Leroy Merlin moji noví kamarádi. Vlastně ani nevím kolik jich je, neb jsou to všechno dvojčata. 
Domalžíce
Plášť
Jmenujou se 6, 7, 8, ..., 17 a že bude brzy ten svátek matek tak jsem si je za euro padesát pořídil, abych je moh k tomu svátku poutahovat. Bylo mi celých dlouhých buhví kolik měsíců divný, že by tady nebyl žádný hornbachoobi, a ejhle ono stačilo jet 500 m za Decathlon a on tam byl! Stejnou sadu klíčů bych tady v supermarketu koupil za 11 éček a zatím jsem ty svoje šunty nezlomil, takže jsem spokojen. Ovšem... Pravý důvod byl, že můj modrý speciálek v životě neviděl, co je to rychloupínák, a přední plášť se začal na boku trhat. Při představě že to prdne v šedesátce někde v zatáčce jsem se třikrát zhluboka nadechl a za devět devadesát koupil novej plášť. Jelikož za výměnu (s kompresorem práce na 2 minuty) si Decathloni účtujou 5€, hledal jsem nějaký ty klíče. Mezitím jsem ještě během vloženého okružního výletu (ten avizovanej hrad jsem nenašel) zjistil, že vesnice Ludres je jumelée (sdružená) krom FurtImWaldu a FurtBajGottwajgu taky s Domažlicema! Byla to informace tak zajímavá, že se na ní vylezla podívat i duše, takže jsem rychle vypustil půlku vzduchu a doufajíc se dopravil se vším potřebným do svých devíti metrů čtverečních. Výměna proběhla bez problémů, a pak už jsem jen hledal v hlavě kde je nejbližší benzínka, neb ani na jedný z asi pěti map co mám nejsou značený, a s ideou „tam tlačit a zpátky jet je lepší než dvakrát nést samotnej ráfek“ se vydal nocí na cestu. Jenže oni maj v deset padla, což znamená taky odmontování hadice. Když už jsem byl v tom procházení se, vzal jsem to přes další čtvrNancy na další pumpu, kde to bylo úplně stejný, takže jsem zamknul ten krám k lampě a s hřejivým vědomím geniality svých nápadů běžel domu zbývající stranu rovnostranného trojúhelníka Nancy baj najt.
Jééje
Ráno jsem s nadšením před blížícím se stokilometrovým výletem kolem Mosely doběh s klíčema (těma stranovejma) v ruce na benzínku, na plášti píšou že foukat do pěti, tak dostal čtyři a půl a než jsem stačil zjistit o co ten blbec drhne, tak koukám, jak se duše vydává zcela nepochopitelně mezi ráfkem a pláštěm na obhlídku, s kým že je to jumelée Nancy. S vytřeštěnýma očima jsem se natahoval k ventilku a v půlce cesty se ozvalo PRRD!! , nadskočila celá benzínka a já tlačil třetí stranu trojúhelníka zas domu.
V obchodě jsou pláště vyprodaný, pumpičky drahý, a tak jsem šel směr Decathlon pěšky a celou cestu mi hlavu zvenku peklo sluníčko a zevnitř pak početní proces, jestli těch „26“ na ráfku znamená 24“ a já jsem nepoznal rozdíl dvou palců, až jsem kopec pod svým cílem zkusil speciální koloprodejnu, kde jsem nejtragičtější pumpičku našel za 5, duši za 4,5, prodavače kterej nějak neměl chuť se mnou sdílet moje trable a zase jsem běžel domů. Když pominu že ta pumpička skoro není schopná zmáčknout ten čudlík v novým ventilku, tak jsem celkem úspěšně usadil novej plášť na zadní kolo, kde nemá o co drhnout, foukal ručně a kontroloval zda to sedí rovně, pak dopředu, sešteloval brzdy a zjistil že dopoledne je v háji a můžu jít na oběd.
Nářadíčko
Po rychlém zabalení rychlý oběd, pak pomalý kopec ke škole, třetí benzínka, se srdeční frekvencí 198 dofouknuto na sotva 3, pak rychlej sjezd k Moselle, kolem který je takovej sympatickej cyklochodníček, chvíli uprostřed (fakt!!!), chvíli vlevo, chvíli vpravo, chvíli po silnici, pak tam nějakem hňup naboural na křižovatce do cedule, takže ukazovala jinam, pak jsem se zas našel, pak zas ztratil, našel a tak, a po třech a čtvrt hodině kruháč, směrovka Nancy a po padesáti metrech značka dálnice, nebo co to je. No dobrá, tak tudy ne:)
Pak už jsem to nějak našlel, ruce mam růžový takže sluníčko zabralo, fotky se moc nepovedly, stovka to nebyla, kolo přežilo, já taky a tak zejtra můžem jet do Lucemburku!
